Už nějakou dobu jsem sháněl usb dongle na wifi, se kterou by se daly dělat nějaké šikovné věci. Jeden známý mi doporučil AirLive WN​-360USB, že prý v BackTracku v pohodě funguje. Podle předběžných informací, by dongle mělo bez problémů chodit i v mém Debianu. Nebudu si přece instalovat další distribuci.

Po prvním zapojení jsem chtěl nohodit modul rt2870sta do jádra, který by měl obsahovat ovladače, ale zjistil jsem, že ten modul nemám. Super. Zase trochu pozdě jsem přečetl celý článek, že od nového jádra není modul dostupný. Nicméně měl být nahrazen modulem rt2800usb. Ten jsem naštěstí už měl, ale dongle bez reakce. Následovalo vzteklé googlování a čtení článků, že někomu jede bez problémů a někomu zase nejede vůbec. Ale proč nebo jak, jsem se nedozvěděl. Samozřejmě jsem zkoušel i zkopilovat nejnovější ovladače, ale bez úspěchu.

Nakonec jsem jsem našel nějakou diskusi o jiném USB dongle, o jinem modulu a i o jiném distru, kde bylo řešeno něco dosti podobněho (modul má mít ovladače, ale zařízení ani tak nejede). Navrhované řešení postiženému nepomohlo, ale ze zoufalosti jsem ho vyzkoušel a začal jsem se usmívat.

Takže postup je asi takový, že nejprve musíte zjistit, co přesně máte za zařízení přes lsusb:

$ lsusb 
Bus 002 Device 012: ID 1b75:3072 Ovislink Corp. AirLive WN-360USB adapter

a úplně nejdůležitější je pro nás ID 1b75:3072.
Teď už jen stačí přiřadit ID zařízení k modulu. Tím se zajistí, že o tohle zařízení se stará on. Pozor dvojtečka je nahrazená mezerou a příkaz je třeba spustit jako root.

$ echo "1b75 3072" > /sys/bus/usb/drivers/rt2800usb/new_id

Teď už mi USB dongle v pohodě fičí. Třeba pofičí i vám.

Stejnou otázku jsem si položil i já a našel jsem odpověď. Část špinavé práce za nás uděla modul do Apache mod_vhost_alias. Ten umožňuje dynamicky generovat document root na základě hostname. Po jeho aktivaci přidáme do konfiguračního souboru třeba takovouto deklaraci:

<VirtualHost *:80>
	ServerName loc
	ServerAlias *.loc
	VirtualDocumentRoot /var/www/%-2+/
</VirtualHost>

Tato deklarace nám zajistí, že pokud Apache dostane požadavek třeba na http://test.loc/, tak bude hledat obsah v adresáři /var/www/test/. Pokud hostname bude http://m.test.loc/, tak odpovídající adresář je /var/www/m.test/. A tak dále a tak dále.

To bychom pořád museli přidat do /etc/hosts řádek:

127.0.0.1 test.loc m.test.loc

Tomu se dá elegantně předejít pomocí tzv. PAC souborů. Ty nám umožnůjí konfigurovat proxy. Připravíme si tedy soubor třeba proxy.pac s obsahem:

function FindProxyForURL(url, host) {
	if (shExpMatch(host,"*.loc")) { return "PROXY localhost"; }
	return "DIRECT";
}

Ten nám říká, že pokud host končí „.loc“, tak mu odpovídá localhost (127.0.0.1). Teď už nám stačí v nastavení prohlížeče najít nastavení proxy a zvolit a něco jako „skript pro automatickou konfuguraci“ a vložit:

file:///var/www/proxy.pac

za předpokladu, že pac soubor máme ve složce /var/www/. Toto nastavení by měl umožňovat Firefox, Chrome, IE i Safari.

1. přípona tar
   • rozbalení archivu „archiv.tar“

     tar xf archiv.tar

   • zabalení obsahu adresáře „adresar“ do archivu „archiv.tar“

     tar cf archiv.tar adresar/

2. přípona tar.gz nebo také tgz
   • rozbalení archivu „archiv.tar.gz“

     tar xzf archiv.tar.gz

   • zabalení obsahu adresáře „adresar“ do archivu „archiv.tar.gz“

     tar czf archiv.tar.gz adresar/

3. přípona tar.bz2
   • rozbalení archivu „archiv.tar.bz2″

     tar xjf archiv.tar.bz2

   • zabalení obsahu adresáře „adresar“ do archivu „archiv.tar.bz2″

     tar cjf archiv.tar.bz2 adresar/

U nástroje tar můžeme přidat přepínač v a rázem se nám do terminálu vypíšou zpracovávané soubory (mně osobně se tato možnost moc nezamlouvá, tak ji v příkladech neuvádím). Pokud by bylo třeba rozbalit více archivů najednou, tak můžeme použít jednoduchý příkaz:

for i in `ls *.tar`; do tar xf $i; done

Jelikož starenka (autor seriálu) je zarputilý uživatel Debianu, tak i jeho řešení je silně orientované na tento OS a využívá balík qrencode. Chvíli jsem váhal, že si tento nástroj zkompiliju pro svůj Mac OS, ale nakonec jsem se rozhodl úplně jinak. Využil jsem Google Chart Tools, které poskytují mnoho API na nejrůznější grafy, geometrické obrazce a QR kódy nevyjímaje.

Chvilka zkoumání API, chvilka testování a zrodil se následující kousek kódu:

Item, "Show QR" = Go to page, "javascript:(function(){window.open('http://chart.apis.google.com/chart?chs=150x150&cht=qr&choe=UTF-8&chl=%l', '_blank', 'width=150,height=150');})()"

Pokud nevíte, kam kód umístit, tak si důkladně prostuduje ten seriálek. Myslím si, že je moc hezky pracovaný a psát ho tu znovu by bylo neefektivní.

Bohužel není vždycky všechno úplně tak, jak to vypadá. Zrovna tak jako špatně vyslovená věta může nést úplně jinou myšlenku, než se kterou byla vyslovována. Tak může dojít ke zkreslení informace. Nemáme vždycky po ruce autora fotografie, abychom se mohli optat, jakou opravdu situaci zachytil. Zkreslení informace samozřejmě není problémem fotografie, ale toku informací jako celku. V tomto pohledu je nevýhodou fotografie její veliká názornost a to, jak důvěryhodně dokáže informaci vyjádřit. Pokud vypozorujeme na fotce nějakou informaci, tak to bereme jako fakt. Pokud by nám ale někdo řekl, že to vypadalo jako …, tak víme, že tam byla jen opravdu silná podobnost. Toto jsou jen běžné omyly, které můžou napáchat škody takové ty méně rozsáhlé.

Lidé jsou už prostě jednou takoví, že chtějí mít moc, chtějí na ostatní působit a získat si nad druhými převahu. Už u dětí ve školce lze pozorovat vymýšlení, že já mám tohle a tohle, abych ukázal, že mám více a lepší věci než ostatní. U dětí je to úsměvné, ale pokud se o podobné pokoušejí dospělí, tak už to tak s chladnou hlavou nelze akceptovat.

Když si vezmu jedno z nejvíce diskutované stvoření několika desetiletí, tak vlastně přemýšlím, kolik lidem tato senzace zamotala hlavu a kolik lidí z ní ztratilo rozum. Řeč je o Lochneské příšeře. Dlouho se vyprávěly nejrůznější povídky, pohádky až legendy a časem ji zachytil i objektiv. Z ničeho nic byly všechny zvěsti o tomto vodním tvorovi potvrzeny. Postupem času snímků tohoto tvora přibývalo, ale vždy z řad místních obyvatel nebo náhodných turistů. O
tohoto Lochnesku samozřejmě měli zájem i vědci, ale žádná jejich expedice tvora nenalezla. Postupem času se někteří autoři snímků přiznali, že jsou padělané. Jiné fotografie označili za padělané odborníci. Tento celý incident sebral na renomé jak fotografiím, tak Lochneské příšeře samotné. Legenda to byla krásná, ale dnes jsem přesvědčen, že nežije a nikdy nežila.

Rád bych zmínil ještě jedno tvora u kterého si myslím, že je jeho existence reálná. Teď mám na mysli mimozemšťana. Podobně jako o Lochnesce, tak i o mimozemšťanech bylo mnoho mýtů a různých povídek. Pak opět vznikly senzační fotografie, které byly později označeny za padělky. U Lochnesky je zřejmé, že když v tom jezeře není, tak prostě není. Ale když neexistuje pravá fotka mimozemšťana, tak to neznamená, že někde nemůžou být a že je třeba opravdu někdo neviděl. Zde však vzniká druhý problém. Veřejnost je podobnými snímky vždy nadchnuta, ale už je vážně nebere, protože je to jen otázka času, než budou označeny jako padělky. Pokud by ovšem vznik snímek s mimozemšťanem, který by byl pravý a jeho pravost by byla opravdu potvrzena, tak by veřejnost asi jen opravdu těžko uvěřila, že se tentokrát jedná o pravdu.

Pod toto téma bych mohl zařadit ještě duchy, zjevení či různá magická kouzla, ale to by byla stále stejná písnička. Lidé prostě padělali fotky, aby zajistili pozornost buď sobě nebo zachycovanému objektu. Tím podávali falešné informace – neboli lhali ostatním. Nicméně bych toto dokázal i nějak tolerovat. Jiná věc je však ta, když se padělají fotografie za účelem někomu ublížit nebo dokázat nepravdivé obvinění. Jak moc tedy důvěryhodný důkaz je fotografie? Fotografie je obrovským vynálezem, který se bohužel nechá zneužít. Teď je jen nás s jakou budeme toho vynálezu využívat a jakou dáme v budoucnu informativní fotografii tvář.